Počasí Dnes 3°C Zítra 1°C

Strom roku

Úvodní stránka > Strom roku

Zažila mnohé. Války, změny režimů, rozmary počasí i příběhy plné lásky či smutků. Tisíciletá lípa v Tatobitech – Strom roku ČR 2015. Velikán, který už stovky let roste v Libereckém kraji, nyní bojuje o titul EVROPSKÝ STROM ROKU. Pojďme ji společně podpořit! Dejte lípě svůj hlas a ukažte celé Evropě, že jsme na krásu naší přírody pyšní.

Hlasování probíhá od 1. do 29. února 2016

ZDE DEJTE SVŮJ HLAS
 

V posledním týdnu (od 23. do 29. února) je hlasování tajné a na webových stránkách nenajdete průběžné počty hlasů. Výsledky zde zveřejníme 7. března. Vítězný strom slavnostně ocení 20. dubna 2016 v Bruselu.

Tisíciletá lípa v Tatobitech

PŘÍBĚH STROMU 
Tatobitská tisíciletá lípa má ke svému stáří mnoho příběhů, které se vyprávějí v různých povídkách, básních, písních či divadelních hrách. 

O Lipánkovi

Ráno bylo chladné a vlhké ranní rosou. Zlatavé skvrny dávaly tušit vycházející slunce. Kilián se zvedl a učinil několik kroků k vrcholu. Zůstal u vytržení stát – pod ním ležela krajina, o které kdysi jenom snil. Do dálky se rozkládala země plná ovocného stromoví, lesních tišin, úrodných údolí se stuhami řek,  a uprostřed jako jakýsi neskutečný útvar skalnatý dva komíny a dvě věže podivně plující krajinou. „Hedviko“, volal vzrušeně svou ženu, ale ta již stála za jeho zády stejně jako on s nadšeným a překvapeným výrazem ve tváři. Objala jej a celá se k němu přivinula: „Kiliánku, jsme na místě, tam dole na nás čeká jen to dobré, cítím to. Jsme na místě. Doputovali jsme.“ Cesta dolů nebyla jednoduchá, ale tušení konečného zakotvení jim dodávalo sílu. Pojednou Hedvice Kilián zmizel z očí, jako by se propadl do země. Slyšela jen sesuv kamení a Kiliánovo zaklení: „Saframentská cesta s hor, Hedviko, pojď mi pomoci, no to snad není možné,…proboha!“ Vyděšená se naklonila nad srázem a viděla jak Kilián svírá v ruce kámen a nevěřícně na něj zírá: „Co je to? Blýská se jako drahokam a jaké krásné krystaly a plošky jsou na něm! Podivuhodný kámen.“ Vzali do uzlíku pár těchto vzácných nálezů a pokračovali v cestě. Oba plní dojmů sestoupili s hory a dole se setkali s prvním člověkem – shrbená postava s loktuší plnou klestí, pod ní vrásčitá stařenka. Když odpověděla na jejich upřímný pozdrav, pokračovala: „To za vámi je Kozákov, naše strážná hora. Někdy i nějaký drahokam nám vydá, je to ale málokdy. Přece jen tu máme život snažší než jinde, třeba na horách“. „Stařenko, chtěli bychom se tady usadit, jsem truhlář a trochu i řezbář,“  prosil o radu Kilián. „Vidíte, truhláře by dole ve vesnici potřebovali, starý Trakal nedávno umřel a zůstala po něm i chatrč. Kdybyste se trochu přičinili, můžete i obstojně bydlet. Ptejte se  v Tatobitech, tak se ta ves jmenuje, po rychtáři Dráhů. Ten vám všechno ukáže a poradí.“ S tím se s nimi rozloučila a pak již oba radostně s nadějí scházeli do údolí. 

Dobový obraz lípy

Brzy se jim vše podařilo podle babiččiny rady. Kilián chatrč opravil, sousedům práci truhlářskou odváděl a na malém políčku vypěstovali skrovnou obživu. Pověst o šikovném řemeslníkovi se nesla krajem, takže i od pánů z Hrubé Skály pár zakázek získal. „Zdravím tě Kiliáne“, zastavil se rychtář Dráhů, „jak se ti daří v té naší vsi? To víš, lidi jsou zpočátku nedůvěřiví, ale pomoc ti nikdo neodmítne. Hlavně opatruj tady tu naši lípu, co ti před domem tak utěšeně roste. Je to strom posvátný, nikdo již neví,  kdy a kdo ji sázel. Vypravuje se ledacos, i nějaká proroctví. Jo, a taky si děťátko nějaké pořiďte, ať je vám veseleji a ves se rozšíří.“ Tak se rychtář chvíli bavil s Kiliánem i po Hedvice se zálibně ohlédl. Ta jen kvetla. Jednou se Kilián rozhodl, že jí pro potěchu vyřeže hračku nějakou. Jeho oko zálibně spočinulo na mohutné větvi staré lípy. „Však se nic nestane a nikomu taková maličkost neublíží“, pomyslel si. Jen však na strom ruku vztáhl, zvedl se jakýsi hukot a vichr, vyděšená Hedvika vyběhla z domu a z lípy se ozvalo „Nesázel jsi, neber!“. Oba byli z toho ještě dlouho celí zaražení.

Historický snímek lípyKilián vzpomínal na rychtářova slova, taky na ta o děťátku. Jenomže to se jim nějak nedařilo naplnit, v chalupě bylo čím dál smutněji. Hedvice však ani slovem nic nevyčítal. Ta však věděla, co se mu v hlavě honí. Jednou, když se po parném dni zatáhla obloha černými mraky, zapálila hromničku a tiše se modlila, aby bouře byla k nim milostivá. Vzápětí proťaly oblohu první blesky a rozputalo se náramné hromobití a krupobití. Nejvíce je vyděsil hrom, který přímo nad chalupou zahřměl současně s oslnivým světlem. Když bylo po všem, vyšli oba na zápraží a uviděli jak na zemi leží mohutná větev bleskem utnutá. Kilián ji opatrně zvedl a odnesl na dvorek, vzal řezbářské nářadí a lehce zaříznul. Nic se nedělo, jen se mu zdálo, že se mu vrací jasná mysl a dobrá nálada. Pracoval dále, ráno znovu a když se Hedvika vracela z políčka bylo dílo hotové. Zůstala ohromeně stát a rozeštkala se. Před ní zářilo z čistého bílého dřeva vyřezané děťátko. Hedvika pochopila Kiliánův výtvor jako touhu i jako výčitku. Ten ji přivinul a laskavým hlasem utěšoval: „Vždyť je to jen hračka pro tvé pobavení, to víš, že bych chtěl skutečné děťátko, ale věřím, že se nám i tato touha vyplní. Víš co? Budeme té naší hračce říkat Lipánek.“ Ještě večer si s Lipánkem pohráli a odešli spát. Ráno je však probudil dětský pláč. Dřevěná hračka zmizela a místo ní si hrál s prstíčky zdravý chlapec. Oba se sklonili nad maličkým, kterému jméno Lipánek nadále ponechali. „Bůh si s námi všelijak hraje, nebudeme po tom pátrat“, usoudil Kilián. Lipánek pomaličku rostl a rodičům působil samou radost. Rodiče jen rmoutilo, že byl den ode dne smutnější. Na jejich otázky, co je toho příčinou odpovídal „neptejte se, sami uvidíte, i ze smutku může býti radost“. 

Lípa v současnostiBylo opět horké léto a k večeru se přihnala bouře, v chalupách blikala světla hromniček. Tak jak bouře rychle přišla, tak se rychle vzdálila někam k horám. Lidé vycházeli z chalup a obhlíželi škody. Kilián s Hedvikou zůstali jako přibiti na prahu – jejich posvátná lípa rozražena a sražena k zemi vyčítavě vztahovala svůj kmen k nebi. Zármutek byl v celé vsi veliký, největší však v Kiliánově chalupě. Ztratil se Lipánek, od té velikánské bouře ho nikdo neviděl. 

Uplynul rok, přišlo nové jaro, ohořelé torzo lípy jen zvyšovalo smutek, který vládl v chalupě. Jednoho rána však vyšla Hedvika na zápraží a nevěřila svým očím – z kmene lípy čněla jako svíce nová, pevná haluz, obsypaná pupeny. Když vystoupilo slunce výš, rozvily se v zelené lístky. V nastalém oparu se Hedvice zdálo, že zahlédla roztomilou tvář Lipánka. Otočila se, za ní stál Kilián a oba beze slova hleděli na ten zázrak. „Byl to duch tohoto památného stromu. Znovu se zrodil z lásky a úcty“, řekl Kilián a smutně dodal: „Jen my zůstaneme sami i když jemu nablízku“. „Nezůstaneme“, přivinula se Hedvika a přitiskla jeho dlaň k svému pasu.

Obyvatelé Tatobit u lípy

Obec si lípy váží, což vyplývá i z některých dochovaných pamětí, které jsou zapsány v kronikách, Tak alespoň něco málo z dat:

24. dubna 1854 byla konaná v zdejším chrámu Páně slavnost za příčinou pro veškeré Rakouské mocnářství znamenitého sňatku manželského Jeho c. k. apoštolského Veličenstva Františka Josefa s nejosvícenější kněžnou Alžbětou Amalií Eugenií vévodkyní Bavorskou. Na památku tohoto sňatku byly po skončené kostelní slavnosti na hřbitově u přítomnosti školní mládeže a jiného dospělého lidu čtyry lipový stromy vsazeny.

24. února 1879 slavili J. V. císař a císařovna stříbrnou svatbu. V den slavnosti zpívaná mše svatá, přednáška ve škole, deklamace a sázení lipových stromků u kříže.

10. května 1881 slavil své zasnoubení korunní princ Rudolf s princeznou Stefanií. Kamenný kříž byl přesazen z nad školy na obec, u tohoto kříže postaveny školními dítkami dva lipové stromky.

28. dubna 1908 odbývala se „Stromková slavnost“. Žáci se sešli ve zdejší škole a byli odvedeni na Dolánka, tam při zpěvu na obci zasadili při potoce 15 lip.

10. a 11. května 1916 sázení lipových stromků u domů padlých vojínů.

V květnu 1919 zasadila Jednota Sokol „Lípu svobody“ na paloučku pod hostincem p. Studničky 
a tuto náležitě oplotila. Pozemek ten propůjčen obcí Sokolu.

27. října 
1968
zasazení „Lípy republiky“ poblíž Nerudova kříže na návsi u čp. 5.

3. listopadu 1968 vysazena „Lípa republiky“ ve Žlábku u pomníku 
padlých.

Tisíciletá lípa v Tatobitech

 

Zpracovávám...