Výtvarník a řezbář Václav Plechatý vystavuje na kraji se svými pětatřiceti kamarády

Krajský úřad Libereckého kraje a řezbář a výtvarník Václav Plechatý pořádají ve vestibulu KÚ LK, U Nisy, v Liberci od 3. prosince adventní výstavu dřevěných plastik a grafiky nazvanou Václav Plechatý a kamarádi. Pokud budou návštěvníci dobře počítat, mělo by jich být na 35.

Vernisáž expozice libereckého autora, který vytvořil mimo jiné slavných dvaadvacet dřevěných figur, z nichž osmnáct je pohyblivých, do prvního vesnického orloje v České republice v Kryštofově údolí,  zahájili ředitel KÚ LK René Havlík, statutární náměstkyně hejtmana Zuzana Kocumová a radní Petr Tulpa.

Úvodní slova přednesli Lidie Vajnerová a Jindřich Honzík.

Václav Plechatý prozradil, že tvorba ve dvojici byla čistou nutností kvůli jeho manželce.

„Pořád chtěla něco vyhazovat, a tak když to jsou díla dvou, tak už si netroufne,“ řekl s úsměvem.

Václav Plechatý ve dvojici tvořil například s Jiřím Lochmanem, MUDr. Josefem Kotranyim, Jiřím Halbrštatem, Milanem Janáčkem, Jaroslavem Herdou, Josefem Zikou, Rostislavem Zárybnickým, Petrou Šlechtovou, Petrem a Evou Lejskovými (všichni z Liberce), Karlem Procházkou z Tatobit, Jiřím Ryvolou z Litoměřic, Jaroslavem Kundrátem z Týnce n. S., Karlem Janákem z Turnova, Jiřím Millerem z Hrádku n. N., Josefem Benediktem z Dobrušky, Jiřím Žáčkem, Pavlem a Danielou Benešovými (všichni z Prahy), Zdenou Höhnovou z Brna, Martinem Patřičným z Dobrna, Lubošem Brettem z Jablonného v P., Františkem Petranyim z Nového Města p. S., Luďkem Prchalem z Frýdlantu, Václavem Pokorným z Jablonce n. N., Sergejem Suominem z Moskvy, Gustavem Klimtem z Rakouska, Jurajem Oravcem z Trenčína, Vladimírem Janatou z Jilemnice a dalšími.

„Celkem jich mám nyní šedesát,“ dodal autor s tím, že se těší, až jich bude stovka.    

Hudební doprovod tradičně obstaral orchestr krajských úředníků KULKy BAND.

Výstava je přístupná do 31. 12. 2011 v pracovní dny od 8.00 do 16.00, pondělí a středa do 17 hodin.

PÁR SEZNAMOVACÍCH VĚT

  Talent jsem zdědil nejspíše po svém dědečkovi - tesařském mistrovi. Můj otec, který vyrůstal ve světě pilin a hoblin, se sice vydal jiným směrem, ale byl natolik ovlivněn touto činností, že předal um s pilkou a s dlátem, se kterými dělal děda hotové zázraky, mně.

Původně jsem chtěl být uměleckým kovářem, ale takový obor nikde nebyl vypsán, a tak jsem se vyučil konstrukčním zámečníkem. Potom jsem studoval na večerní průmyslovce, ale vůbec mě to nebavilo, a tak jsem odtamtud po třech letech odešel.

   Na přelomu 60. a 70 let jsem díky získaným dovednostem v učení i v zámečnické dílně vytvořil svoje první kovové plastiky. Dodnes stojí na sídlišti v Liberci-Ruprechticích. Jsou to třímetrové kousky a jmenují se Spartakiáda, Satelit a Páv. Zavítal jsem i do dalších výtvarných oborů - dělal jsem intarzie, zkoušel grafiku a začala mě bavit řezbařina. Na počátku mě hodně ovlivnily styly přírodních národů – hlavně afrických černochů a amerických Indiánů. Ne náhodou tedy mají moje postavičky dodnes výrazná kukadla a velké zjednodušené ruce.

   Můj "dřevěný svět" se skládá asi z dvaceti druhů dřev. Volím je podle námětu, podle zamýšleného umístění díla a často i podle nálady. Nejochotněji vydává svá tajemství lípa, která je už dlouho oblíbeným materiálem řezbářů. V současné době vytvářím nejraději rozměrné plastiky, většinou hodně složité a pracné, ale měl jsem i období, kdy jsem se naopak snažil proniknout do světa miniatur.

   Od 80. let se věnuji také grafice, které jsem propadl natolik, že jsem si domů pořídil i vlastní lis. Mám rád linoryty a oblíbil jsem si i suchou jehlu. Když to námět vyžaduje, využívám i mezzotintu, lept nebo kombinované techniky. V posledních letech dělám nejen svoji volnou tvorbu, ale hodně grafik vzniká na zakázku. Třeba novoročenky, ex libris, pozvánky, blahopřejné listy a různé pamětní grafiky. 

   V roce 1971 jsem měl svoji první samostatnou výstavu. Dnes už jich mám na svém kontě více než čtyřicet, a to po celé republice. V roce 1980 jsem se poprvé představil i zahraničí veřejnosti a od té doby se má dílka dostala do více než dvaceti zemí světa, od USA a Kanady přes většinu evropských států až po Japonsko. Kromě uznání nejvyššího – přízně publika – jsem měl to potěšení převzít za své grafiky a dřevěné plastiky také řadu českých i zahraničních prestižních cen. 

    Celý život žiji a tvořím v Liberci, ale těší mě, že si moje tvorba našla cestu do mnoha oficiálních i soukromých sbírek po celém světě, ale i do spousty mateřských a základních škol, kaváren a cukráren i jiných veřejných interiérů a hlavně - do stovek bytů, kam si je lidé pořídili pro radost a potěšení.

  Mým zatím posledním veřejným počinem je sochařská výzdoba třetího mechanického orloje u nás, který byl zásluhou  Martina Chaloupky a jeho pomocníků, partnerů a přátelslavnostně spuštěn v září roku 2008 v Kryštofově Údolí u Liberce. Kromě dvanácti dřevěných apoštolů, defilujících každou hodinu v oknech orloje, zdobí průčelí stavby sochy sv. Kryštofa, sv. Barbory a ponocného - dominantou je pak pohyblivá luneta, znázorňující venkovský život. Na boční straně soubor plastik doplňují sluneční hodiny v podobě slunce. Ostatně - "rozebraný" ORLOJ najdete ve stejnojmenné fotogalerii. 

   Mám radost, že nová pozoruhodnost Kryštofova Údolí sklízí velikou pozornost a má u lidí úspěch. Těší mě, že se "patrony" jednotlivých soch stali například herci Jiřina Bohdalová, Marek Eben, Jiří Lábus a Martin Dejdar, moderátorka ČT Marcela Augustová a řada dalších.

   Stejně jako umělecká tvorba mě baví i život. Těch mých prožitých 62 let bylo sice plných zvratů a zdravotních i jiných karambolů, ale zažil jsem i spoustu báječných příhod a událostí, spojených s mnoha kamarády a přáteli, mezi nimiž byla i řada výraznými osobností. Třeba malíři Vladimír Komárek, Josef Jíra či Václav Pokorný.

  Ostatně - většinu příhod jsem soustředil i ve své - už druhé - knize, nazvané  "V pohodě". Potěšila mě i možnost dát do knihy rozsáhlou barevnou přílohu na krásném křídovém papíře, kde vyniká každý detail nejen mých dílek, ale i společných prací se zhruba padesátkou špičkových českých a slovenských výtvarníků. Mám radost, že má knížka u čtenářů veliký úspěch a těší mě názory řady lidí, že u nich mé povídání oživilo po smrti Bohumila Hrabala trochu uvadající krásný český novotvar - "pábení"...

   Takovéto ohlasy jsou pro mě úplným pohlazením, a to nejen v případě knížky, ale  i v mé výtvarné práci.

Václav Plechatý