Liberec 10.10.2012 - téma Sociální služby z pohledu pečujících osob

V Libereckém kraji se dne 10. října 2012 uskutečnil již třetí kulatý stůl pořádaný Národním centrem podpory transformace sociálních služeb ve spolupráci s Libereckým krajem. Tématem diskusního odpoledne v Jedličkově ústavu v Liberci byly sociální služby z pohledu osob pečujících o své blízké se zdravotním postižením. Pozvání Národního centra tentokrát přijali zástupci pečujících rodičů, pěstouni a poskytovatelé pobytových a komunitních sociálních služeb. V diskusi s přizvanými řečníky a odborníky sdíleli svoje zkušenosti a hovořili velmi otevřeně o problémech, se kterými se potýkají, o svých potřebách a očekáváních podpory ze strany společnosti.

Kulatý stůl se konal pod záštitou radního Libereckého kraje pro resort sociálních věcí Pavla Petráčka, který v úvodním příspěvku ocenil práci pečujících v rodinách:„Liberecký kraj věnuje pozornost péči o zdravotně postižené v přirozeném prostředí a uvědomuje si nezastupitelnost domácí péče.“

Setkání se uskutečnilo v rámci projektu, jehož cílem je změna v podmínkách a způsobu poskytování sociálních služeb lidem s postižením tak, aby bylo naplněno jejich právo na život v běžném prostředí. Lidé s postižením přecházejí z velkých ústavů do bytů či rodinných domů v běžné zástavbě a žijí způsobem života obvyklým pro jejich vrstevníky. „Díky projektu se v regionu vytvoří určitá kapacita alternativních služeb. A to je první krok k tomu, aby byly služby poskytovány v běžných podmínkách. Život v ústavu je přitom handicap i ze společenského hlediska – společnost je izolovaná a neví, jak se chovat ke zdravotně postiženým,“přiblížil konkrétní dopad realizace projektu Mgr. Milan Šveřepa, vedoucí Národního centra.

Zkušenosti s přeměnou ústavu a budováním komunitních služeb pro osoby se zdravotním postižením prezentovala ředitelka zařízení Barevné domky Hajnice Bc. Lenka Škarková, která mimo jiné představila principy služeb včetně praktických příkladů. Reagovala také na obavy rodičů, že v chráněném bydlení mohou žít jen lidé s nižším stupněm postižení: „I lidem s vysokým stupněm postižení je možné poskytovat sociální služby v komunitě, například formou chráněného bydlení. Sociální služby poskytované právě v komunitě jsou schopné reagovat na různorodé potřeby lidí, na rozdíl od sociálních služeb v instituci, které už ze své podstaty nemohou k lidem přistupovat individuálně.“

Po řečnických příspěvcích pečujících maminek a zároveň zakladatelek občanských sdružení na pomoc zdravotně postiženým se rozproudila velmi dynamická a otevřená diskuse. V této diskuzi zaznělo např., že ústavy nejsou pro rodiče přijatelnou podobou služby, transformace ústavů je dobrá věc, člověk pečující o postiženého musí mít možnost volby (alternativní služby), pokud nechce s postiženým dítětem žít v jeho dospělém věku, je to přirozené a má na to právo, chybí poradenské služby a psychologická pomoc, je vyčerpávající a náročné pečovat 24 hodin denně, rodiče bojují se stejnými problémy, maminka, která pečuje 30 let o syna a zajímá se aktivně o problematiku, nezaznamenala za celou dobu výraznější posun, rodiče potřebují jiné typy služeb k zvládnutí domácí péče, pokud odlehčovací služby jsou, nejsou dostupné, jsou k dispozici jen v některých městech, pro jinou cílovou skupinu z hlediska věku či postižení, dojíždění je problém časový i finanční, chybí kvalitní osobní asistence, problém ve výběru kandidátů a častém střídání asistentů, chybí provázanost oblastí sociální – školství – zdravotnictví, díky systému sociální podpory státu se vytváří nezdravá závislost (i finanční) mezi pečujícím (rodičem) a postiženou osobou (dítětem),

Zazněla také ale důležitá připomínka ze strany pečujících osob, že nelze jen čekat s nastavenou dlaní, je potřeba také něco nabídnout.